Štědrovečerní příběh (18 +)

Fredegar8 22.12.2008 15:28

„Tam! …tam….!….tam!!! Ano…!, ano, ano ano, panebože…tam!! Opravdu!!“
Poručík Girard mne chytil za ramena a lomcoval mnou ve svém rozčilení tak, že bylo zřejmé, že se tento statečný muž již dostal na hranici svých duševních sil. Nával jeho nadšení mohl být nakažlivý a vyžadoval proto okamžitou jasnou odpověď. I kdyby to měla být odpověď chybná.
U dalekohledu se mezitím vystřídali zbylí dva muži, kteří byli na můj rozkaz také přítomni. Byli blízko toho, aby i oni propukli v jásot. Ale tyto pocity v sobě potlačili a poskytli mně tak několik chvil k nejtěžšímu rozhodnutí v mém zatímním životě. Beze spěchu jsem od nich dalekohled převzal, zanořil jej do úzkého průhledu mezi pytli s pískem a pomalu se zahleděl do tmy před střední galerií.
Oprostil jsem se od vlastního rozčilení a zamířil triedr jako vždy nejprve na pravý oblouk pevnosti. Potom jsem jej pomalu natáčel doleva, až se v zorném poli postupně objevovaly – či spíše jsem je tam tušil, neboť tma nebyla v tuto klidnou noc příliš narušována – nejprve předsunutý palpost u tohoto oblouku, dále dvě řady ostnatého drátu, celkem ještě málo poškozené, za nimi potom území nikoho a v něm kulometné hnízdo, podobné ocelovému zvonu, o které jsme přišli předešlého dne. Následoval prostor asi dvaceti stupňů, v němž jsem tušil ležení nepřítele, z něhož nebylo vidět nic, ledaže v občasných záblescích palby našeho dělostřelectva, které však nyní mlčelo. Konečně jsem průzory dalekohledu zastavil na bodě, který se nacházel asi třicet stupňů od levého křídla pevnosti. Něco tam bylo. Ano, z toho směru přicházelo slabé, pravidelně přerušované světlo.
Stále se dívaje dalekohledem, tázal jsem se na názor svých mužů. Četař Desmoulin sdělil, že jde o silný bodový reflektor, který se nachází ve velké vzdálenosti, snad patnáct tisíc metrů. Girard souhlasí. Četař intendant Tiggele se domnívá, že světlo je vzdáleno ne více než deset tisíc metrů.
Mlčím. Potom odkládám dalekohled. Ale za několik okamžiků jej znovu nasazuji k očím.
„Signalizujte!“ velím současně s tím četaři. Na ten rozkaz přistoupil Desmoulin k vedlejší střílně, dosud neprodyšně ucpané pytli s pískem, jeden pytel z ní odstranil a chopil se malého signálního zařízení, kterým byla naše pevnost vybavena. Nadiktoval jsem vzkaz – „Přihlaste se dohodnutým způsobem.“
Za pár okamžiků přišla odpověď se správným heslem. „Azannes“. Všichni tři mí muži tuto skutečnost uvítali s nesmírným ulehčením. Bojový dotyk s vlastními jednotkami je tedy obnoven! Po takové době bez jakéhokoli kontaktu, bez naděje na pomoc, na záchranu, na vysvobození. Toto přeci může znamenat jen jediné – připravuje se náš vlastní protiútok, pomoc pro obleženou pevnost přichází.
Desmoulin se signálním světlem teď čekal na můj další rozkaz, na rozkaz k vysílání zprávy, že naše pevnost naléhavě potřebuje pomoc zvenčí…
Leč k jeho údivu zazněl tento můj příkaz: „Nesignalizujte nic, četaři. Neodpovídejte.“ Rozhostilo se ticho. A do něho hlesl tichý Girardův hlas. „Mon commandant…přeci tohle je jediná, opravdu jediná šance, kterou jsme za celou dobu měli. První a poslední šance..! Promarníme-li ji, jsme všichni nadobro ztraceni…možná i Francie je pak ztracena!“
Já jsem se však nedal přesvědčit a své soudruhy jsem seznámil se svými závěry. Světlo v dálce bylo nyní zhasnuté. Čekalo na naši odpověď..
„Nuže poslouchejte mne! Považuji situaci za podezřelou. Mám za to, že ve skutečnosti jde o slabé světlo, které se nachází mnohem blíže, než se domníváte vy. Sotva dva tisíce metrů odsud. Ačkoliv již řadu dní nemáme žádné zprávy o průběhu bojové linie v jiných sektorech, mám za to, že oblast, odkud signály přišly, je pod plnou německou kontrolou.“
Světlo přicházelo od severu. Byl jsem přesvědčen, že čistý sever zůstal v moci Němců až po nejzazší obzor. Poslední jisté zprávy uváděly pozici prvního sledu francouzské obrany v tomto sektoru jako sever severozápad od nás. Jakoukoli změnu situace bychom byli určitě zaznamenali. Ale v tom prostoru se vůbec nic nedělo. Po celou dobu, která uplynula od našeho příchodu ze zázemí, se bojovalo jen o naši pevnost.
„Bratři, nemůžeme riskovat, že by se nepřítel dozvěděl cokoli o našem kritickém postavení. Není například možné odvysílat, že naší pevnosti zbývá jen minimum vody a munice jen o málo více. A bez těchto údajů je zbytečné tuto komunikaci vést.“
Bylo krátce před úsvitem, asi okolo čtvrté hodiny.
Náhle začaly všude kolem nás stoupat světlice. Brzy poté dopadaly na celý náš prostor náboje těžkých ráží, trhaly nejhořejší betonové stropnice a exploze otřásaly celou pevností až do základů. Zprvu to vypadalo jen na palebný přepad. Rychle jsme opustili své stanoviště a sestupovali do prostor na úrovni terénu. V kasematech již pobíhala celá posádka, vyburcovaná hned prvními dopady střel. Bylo nutné vydržet v pohotovosti na všech pozicích, včetně horní galerie, přestože se nyní dohromady nedalo nic dělat. Jen čekat. Bylo však nezbytné, abychom byli připraveni zachytit již v zárodku případný nástup nepřítele, neboť první německý sled pěchoty byl od nás v tu dobu vzdálen už ani ne sto padesát metrů. V uplynulém týdnu se posunul celkem o šedesát metrů vpřed. Šedesát metrů za pět dní, to vše vykoupeno nepředstavitelnými ztrátami. Ovšem nepřítel mohl tyto ztráty nahrazovat. Ne tak 142. prapor, který byl při obraně pevnosti zcela odříznut.
Nadešel den. Bubnová palba trvala s neztenčenou silou už pět hodin. Stovka dělostřelců v našich obranných pozicích se však úspěšně starala o to, aby nepřítel nemohl svou artilerii přisunout blíže. Z galerií pevnosti se pak naplno ozývaly celkem čtyři naše kulomety a postřelovaly široký pás v terénu před námi, takže bránily každému pokusu o nástup ze zákopů prvního sledu. Odpoledne byl nepřítel dokonce nucen tyto zákopy vyklidit. Toho dne už v nich ztratil snad čtyři sta zraněných a padlých.
Mohlo být asi půl druhé odpoledne, když jsme zřetelně slyšeli, že nepřítel překládá palbu někam hluboko za nás, pravděpodobně na zbytky dávno opuštěné polní dráhy a dávno nefunkčních telefonních kabelů. Důvodem bylo zřejmě to, že jeho dělostřelectvo předtím několikrát zasáhlo i vlastní pozice v prvním sledu; hlavně děl už jsou příliš vykotlané a palba pozbývá přesnosti.
Zanedlouho dělostřelba definitivně ustala; v širokém okolí pevnosti už není nic, co by ještě bylo možné zničit.
Ve tři hodiny odpoledne se mění stráže na strážním stanovišti levého křídla. Čtyři čerství muži jdou ven, tři blátem ohozené tváře se nejistým krokem vracejí dovnitř. Jeden z těchto mužů má zcela nepřítomný pohled; tlaková vlna jím třikrát mrštila přes předprseň zákopu.
Od příštího dne jsem byl nucen snížit denní příděl vody na polovinu, už nám totiž zbývá jen jedna malá cisterna. Nálada posádky není naštěstí ani tímto opatřením výrazně postižena, všichni ještě věří, že s pomocí zvenčí je stále možné uniknout našemu osudu. Nejhorší vliv na morálku má zatím fakt, že již pět dní se na obloze neukázal jediný francouzský letoun, ať pozorovací či jiný. To je velmi znepokojivé, ale uklidňujeme se tím, že v týlu od pozorovacích letů ustoupili proto, že nepřítel je nyní vybaven velmi výkonnými reflektory a není pro něj těžké aviatika neprodleně na obloze objevit a oslnit.
Poslali jsme dva poštovní holuby a věříme, že zpráva bude pochopena správně. Bohužel nelze být ani při tomto způsobu komunikace přesnější a nelze konkrétně zmínit, co obráncům pevnosti schází, neboť je možné, že se této zprávy zmocní nepřítel. Nejlépe by bylo, kdyby k sousední pevnosti Souville mohla proniknout spojka. Leč terén je v posledních desítkách hodin neustále pod kulometnou palbou střední síly; nikdo neprojde.
Kolem páté hodiny ranní následujícího dne detonuje v horní galerii mina; byla dobře slyšet, už když letěla, a tak se většina z mužů stihla krýt, ale i tak je zraněných celá řada.
V hygienických podmínkách, které nyní v pevnosti panují, je každé zranění rozsudkem smrti, a všichni to dobře vědí.
Je div, že dosud svítí lampy ve všech kasematech a dokonce i ve skladištích a na obvazišti pod úrovní terénu. Je to jediná věc, díky které se stále ještě cítíme jako lidé a nikoli jako potkani, zvlášť vzhledem k tomu, že veškeré průzory musejí zůstat neprodyšně ucpané pytli s pískem. Vevnitř se již téměř nedá dýchat, ale strach z plynového útoku je ještě silnější. Jsme zcela odříznuti uprostřed tohoto pole zkázy a náš zrak už předlouho nespočinul na něčem, co by nám nějak přiblížilo naše domovy. Nemít ve zdi houbu, už bychom ani nevěděli, jak vypadá příroda. Kdybychom tak alespoň mohli nabírat vodu z některých kráterů nebo ze zákopů...jsme však na vyvýšeném místě a do žádných děr tu bohužel spodní voda neprosakuje.
Když nadešel další den, ptal jsem se sám sebe, zda mi mravní principy ukládají pokračovat v odboji a věřit v zázrak, anebo naopak vzdát naše marné úsilí a zachránit zbylé bratry.
(Dokončení brzy, i s dárkem.)

Reagovať na správu

Fredegar8 23.12.2008 13:07

Pátého června nám došla voda a od té chvíle se doba odporu pevnosti Vaux začala počítat na hodiny.
Na poslední venkovní palpost, který zbyl, dopadá ráno téhož dne střela jako tygří tlapa a drtí všechno v okruhu dvaceti metrů; na místě umírá sedmičlenná obsluha. Němečtí sapéři mají teď cestu na střechu naší pevnosti volnou.
Přestože roty již nemají ani početní stav čet, rozhodujeme se pro další odpor. Vše nasvědčuje tomu, že nepřítel se rozhodl nevyčkávat a vzít pevnost útokem při první příležitosti, neboť neví nic o naší kritické situaci s vodou. V opačném případě by nepřítel jistě počkal na nevyhnutelný následek, jímž je složení našich zbraní. U Němců však zřejmě převažuje obava z nenadálého francouzského protiútoku, a proto chtějí jednat rychle. Nepochybně by též rádi získali Vaux ve stavu, v němž by ji pak mohli sami používat, a tak zastavují palbu hrubými kusy.
Oba tábory tak vědí, že nyní je třeba připravit se na boj muže proti muži.
Poručík de Roquette rozdává mužům bodáky a lopatky s nabroušenými hranami. Bude to v této válce prvně, co je upotřebí.
V poledne přichází první vlna; němečtí ženisté zřejmě odvedli na střeše dobrou práci a první vojáci sestoupili na horní galerii snadněji, než jsme doufali. Tam však je německý nápor rychle zastaven, zčásti také proto, že horní galerie je plná trosek a orientace je zde velmi obtížná. Ani zde nedochází k boji zblízka, neboť veškerou obrannou práci v úzké chodbě zvládne jediný kulometčík. V pozdním odpoledni odrážíme ještě dvě další vlny, načež nepřítel své úsilí vzdává; po těchto útocích je horní galerie plná kluzkých kusů lidského masa, protože v nepřehledné spoušti je práce s bodákem ošemetná – trvá příliš dlouho, než ho vyprostíš z rány, a proto je lepší používat lopatky jako sečné zbraně. Ty v těle neuvíznou.
Další noc probíhá klidně, což však napíná naše nervy více, než akce. Řada mužů sedí v chodbách, opřena o zdi, a těžce oddychuje. Všichni tušíme, že zítra přijde rozuzlení, ať už bude jakékoli. Mučivá žízeň dolehla na nás na všechny a mnozí se pokoušejí pít vlastní moč.
Nad ránem pravděpodobně posledního dne, který prožijeme ve Vaux, přichází to, čeho jsme se po celou dobu obávali nejvíce, plynový útok. Prozrazují ho tlumené výbuchy granátů venku před pevností; hlídky útok naštěstí i ve tmě dokázaly okamžitě rozpoznat a vyhlásit poplach. K pevnosti se pomalu blíží mrak plynu, jehož barvu nelze v přítmí rozeznat, nicméně to na věci nic nemění, je zjevné, že plyn si nyní dokáže cestu do pevnosti nalézt, neboť celá čelní stěna je těžce poškozena a zdaleka už nejsme s to uzavřít všechny průduchy. Plyn pomalu dosedl na všechny galerie. Všichni čekáme s nasazenými maskami; nezbývá než se modlit za to, aby masky, které zde používáme poprvé, dobře těsnily. Ve světle lamp však rychle poznávám, že Němci použili fosgen, a to je pro nás ta horší možnost. Narozdíl od hořčičného a jiných plynů přichází otrava tímto plynem až za dlouhé hodiny i desítky hodin po jeho nadýchání, a proto si nikdo nemůže být životem jist (to se mělo později potvrdit).
Náhle se pevnost začíná nořit do tmy. Plyn postupně vyřazuje z provozu všechny lampy. Čekáme ve tmě. Už třicet hodin nepožil nikdo z nás ani kapku vody a horko pod maskami znásobuje útrapy všech mužů posádky do nevýslovna. Už nikdo nevěříme. Už na nic nevěříme. Nevěříme už v zázrak, nevěříme ve vyprošťovací protiútok, nevěříme ve Francii. Zrazeni a odepsáni vlastní vládou.
Těžce zraněný Tiggele se plazí po podlaze posouvaje se rukama vpřed a zanechávaje za sebou krvavou stopu. Otáčí se na mě a ukazuje směrem ke střílně, u které stojí jedna z našich strojních pušek. Hned nerozumím. Pokouší se něco nesrozumitelně říct. Ústa se mu zalévají krví.
Až po chvíli chápu...ano, je to pravda, zbývá nám ještě trocha vody, ohavné a zteplalé, avšak přece jenom vody. V chladičích kulometů. Jenomže vypít tuto vodu by znamenalo, že kulomety budou vyřazeny z provozu. Nicméně po krátké poradě se nakonec rozhodujeme tuto poslední naději využít. Voda je zkažená a mnoho z nás po ní zvrací.
Rozednívá se. Pokolikáté už, co je náš prapor posádkou ve Vaux... Jsme nuceni vyklidit veškeré níže položené prostory, protože do nich postupně klesl všechen plyn, který se v pevnosti nahromadil. Když sestupujeme s nosítky do útrob pevnosti, mnoho ze zraněných mužů na obvazišti nás prosí, abychom je tam dole ponechali jejich osudu; už spotřebovali veškeré síly a přejí si ukončit své útrapy. Jejich přání jsme nevyhověli a přenesli je alespoň o jedno poschodí výše, do míst, která jsou zatím nejméně postiženou částí pevnosti. Na střední a horní galerii se mezitím připravujeme přijmout další nápor nepřítele.
A ten skutečně zanedlouho přichází. Bojuje se s nasazenými maskami. Naše postavení je nyní ještě horší, protože nemůžeme využít služeb ani jednoho z kulometů. Avšak boj na blízko má ten účinek, že se z nás stávají dravé šelmy svolné už úplně ke všemu, a náš odpor tak Němci pociťují stále velmi silně. Marně se pokoušejí vyčistit horní galerii svazky ručních granátů. V oblacích prachu je posádka schopna rychle udeřit a okamžitě se stáhnout do skrytých zákoutí pevnosti. A znova a znova... V pevnosti je ještě mnoho bojeschopných mužů. Vaux proto přežívá i další nekonečné odpoledne a následující noc. Během ní většina z nás nezamhouří oka. Myslíme na svůj rodný kraj, na své domovy. Každý z nás přišel do Vaux z jiného koutu Francie; náš prapor byl sestaven z veteránů předchozích bitev, kteří byli několikrát zraněni. A za odměnu byl pak odeslán do údajně klidného úseku fronty, čemuž však již nikdo z nás nevěří, vždyť každý rozumný velitel pluku musel předpokládat brzký německý nástup v tomto prostoru, když nepříliš vzdálená pevnost Douaumont, severně od nás, je již dlouhou dobu v rukou nepřítele. Zdá se tedy spíše, že jsme byli od počátku obětováni, že s udržením pevnosti Vaux se ani nepočítalo. Nyní procitáme ze svých falešných představ. Ano, vždyť jednotka záměrně složená z mnohokrát raněných vojáků musí být z hlediska „národních zájmů“ považována za méně spolehlivou. Žádná škoda, bude-li izolována od ostatních a nakonec i zlikvidována.
Je vůbec možné i s tímto vědomím bojovat dále za vlast a nevydat důležitou pevnost do rukou nepřítele dříve, než padne i poslední její obránce? Mohu toto žádat od svých mužů?
Na horní galerii se v průběhu příštího dne odehrávají hotová jatka. Sténání těžce zraněných, po kterých šlapou stále nové a nové oddíly, které nepřítel vrhá do rozhodujícího náporu, je nesnesitelné. Pod ohromnou přesilou jsem nakonec nucen vydat rozkaz vyklidit horní galerii a ustoupit na galerii střední. Nepřítel však neotálí s pronásledováním a boj se okamžitě přesouvá i do této části kasemat.
V nejhorších chvílích vidím statečného Chardinthierryho, jak se vrhá k odstavenému kulometu, rozhodnut bránit nepříteli v dalším postupu i s vědomím, že okamžitě zaplatí cenu nejvyšší. Křičím – ne!, ale sám vím, že je zbytečné mu bránit. Chardinthierry začíná pálit z neochlazovaného kulometu a v úzkém prostoru působí nepříteli strašlivé ztráty. Střely se od zdí odrážejí všemi směry a každá si tak nachází svůj cíl. Svobodník se snaží pálit malými dávkami, přerušovaně. Leč kulomet se přesto zakrátko trhá na kusy a úlomky smrtelně zasahují střelce v obličeji.
Jelikož se nám předtím podařilo zachránit při ústupu všechny čtyři strojní pušky, je před námi otázka, zda po předchozím výjevu ty zbylé tři použít. Ale posádka neváhá a v několika vteřinách se nacházejí tři další sebevražední kulometčíci, kteří se jich chápou. Neodkládají je, ani když z kulometů stoupají oblaka hustého kouře. Jeden po druhém pak kulomety explodují. Nepřítel je však zcela otřesen a zdecimován. Z této útočné vlny se zpět na povrch nedostane jediná živá duše.
Znenáhla je tak v pevnosti opět klid. Opatrně se vracíme o patro výše. Předchozí výjevy zůstanou v našich pamětích až do konce našich životů, pokud tuto bitvu přežijeme; ležíme na zemi a těžce oddychujeme. Několik mužů se zvedá z prachu. Zítra budou pařížské paničky s dojetím číst v novinách o statečném odporu pevnosti Vaux. O statečných mužích, kteří splnili svou povinnost a do posledního zahynuli ve jménu Francie. A muži těchto paniček se sami ozdobí slávou, která by měla náležet těmto mrtvým chlapcům, a budou zase a zase promlouvat k lidem a poučovat lidi o svatých národních zájmech. Už se tam však nebude psát o tom, že šlo o prosté a nekonečně chudé chlapce, kteří nikdy neměli naději, aby třeba mohli založit vlastní rodiny a žít šťastně. O topiče, zedníky, portýry, čeledíny, nádeníky, lodní dělníky... Mezi námi není ani jeden majitel nějakého podniku, advokát, bankéř nebo statkář.
Sedíme v horní galerii a kontrolujeme lopatky, pušky a bodáky a provizorně obvazujeme svá zranění, abychom byli připraveni přijmout další německý útok.
Ne! Dost už toho! Už nejsme schopni dále bojovat. Přepadává nás zlé tušení, že tím nejhorším nepřítelem nejsou pro nás němečtí vojáci, naopak, že toho nejhoršího nepřítele sami máme v našem týlu. Je třeba zastavit to národní běsnění.
V koutě se těžce zvedá několik mužů. Chytají se kolem ramen a začínají nejistě notovat nějakou píseň. Je to Marseillaisa? Ne, není...poznávám ji. Je to Internacionála. Několik dalších druhů se váhavě přidává. Chápu se chomáče gázy, který leží na zemi, připevňuji jej na bodák pušky, prostrkávám skrze střílnu a pomalu jím mávám jako praporem zleva doprava. Pevnost Vaux se vzdává.
Za zveřejnění svého svědectví byl kapitán Raynal několik let po svém návratu ze zajetí zabit na Štědrý den ranou pravicového fanatika.
A teď ten dárek. I v příštím roce bude uspořádána pavučinovcová soutěž! Proto velmi doporučuji soustředit se při focení právě na tento druh.

Reagovať na správu

P. Černohlávek 23.1.2009 19:02

Teda sleduju vás delší dobu, opět i tady se musim ptát jak to s tim souvisi, to jako že někomu roste plíseň na zdi tak to je hned jako houbařský příběh jo? Nebo že když někoho zavraždí na Vánoce, tak je to příběh ze Štědrýho večera, to je teprve síla..
Jo ale i když se mi při tom skoro votvírala kudla v kapse, tak na druhou stranu sem to dočet bez dechu až do konce, bylo to fakt drama a já celou dobu mislel že se nevzdají a nakonec vyhrajou, tak co s váma, jo a taky ještě jedna věc - něco podobnýho jsem fakt neslyšel a to si myslim že vim jako dost o celý válce - FRA prohráli za necelích šest týdnů a tak dobře se určo nebránili,myslim že jste si to pane celý vymyslel a taháte nás na vařený nudli - vyhledejte psichiatra.

Reagovať na správu