O lásce

Fredegar8 3.4.2008 19:51

První, co Jurije napadlo, bylo vstát a jít k Larise. Potom však v něm převládla křečovitost, vlastnost, které se právě ve vztahu k ní nedokázal zbavit. Rozhodl se, že ji nebude rušit a také že se nebude vytrhovat z vlastní práce. Aby se obrnil proti pokušení pokukovat po ní, postavil si židli ke stolu bokem, téměř zády k ostatním čtenářům, a ponořil se do svých knih. Jednu držel v ruce před sebou a druhou měl otevřenou na kolenou.
Myšlenky se mu však přesto toulaly za devaterými horami, daleko od monografií a atlasů hub, co četl. Náhle si uvědomil, že hlas, který jedné zimní noci ve snu uslyšel ve Varykinu, byl hlas Antipovové. Tento objev ho ohromil, a přestože tím vzbudil pozornost svého okolí, prudce přestavil židli na dřívější místo, tak aby ze svého místa na Larisu viděl a mohl ji pozorovat.
Viděl ji přes opěradlo židle, napůl odvrácenou, téměř zezadu. Měla na sobě světlou kostkovanou blůzu, staženou látkovým páskem, světle růžový šátek kolem krku a četla s takovým zaujetím, že dočista zapomněla sama na sebe. Občas se zamyslela, zvedla oči ke stropu nebo se s přimhouřenými víčky zadívala kamsi před sebe, ale pak se znova opřela o loket, podepřela si hlavu rukou a rychlými, rozmáchlými pohyby si tužkou zapisovala do sešitu poznámky z knihy.
Jurij si ověřoval a potvrzoval své staré dojmy. Že Larisa nechce, aby se líbila, nechce být krásná, nechce okouzlovat. Je krásná a nechce být. Je okouzlující a nechce být. Líbí se a nechce se líbit. Jako by se sama trestala za to, že je tak krásná.
Jak pěkné je všechno, co dělá. Čte tak, jako by to nebyla nejvznešenější činnost člověka, ale něco zcela jednoduchého, prostého, jako když nosí vodu nebo škrábe brambory.
Je neskutečně krásná, ale nechce být…nechce, aby kdokoli na ni upíral pozornost, neboť má za to, že neučinila ve svém životě nic, čím by si toho zasloužila. Proč by jí kupříkladu zde v knihovně měl někdo věnovat pozornost, když tu vedle ní, společně s ní, studují takoví ctihodní druzi, jako zástupce rotmistra Lesnycha pro věci politické Samděvjatov? Nebo statečný Fjodor Stěpanovič Kljugin, za války snajpr, který se společně s jediným vojínem odvážil přepadnout tlupu bělogvardějců právě v okamžiku, kdy tito bělogvardějci startovali své nákladní automobily (značky Ford), na jejichž korby donutili postavit se třicet bezbranných prostých vesničanů, kteří měli přes hlavy přehozené oprátky přivázané na druhém konci k větvím okolních bříz..
Při těch úvahách se Juriji rozlil v duši nezvyklý mír. Myšlenky se mu přestaly rozbíhat a těkat z jednoho předmětu na druhý. Přítomnost Larisy na něj zapůsobila stejně jako na všechny ostatní čtenáře. Už se nestaral o to, jak stojí jeho židle, a bez obav z vyrušování pracoval hodinu či půldruhé ještě houževnatěji a soustředěněji než před jejím příchodem. S čistým svědomím a bez jakýchkoliv postranních úmyslů si pomyslel, že si poctivě odpracovaným úkolem zasloužil právo setkat se s dobrou starou známou a že má legitimní oprávnění si tuto radost popřát. Když ale vstal a přelétl očima po čítárně, Antipovovou nikde neuviděl. V sále už nebyla.
Na pultě u knihovnice, kam Jurij přenesl své svazky a brožury, ležely ještě nezařazené knížky, které Larisa vrátila. Byly to samé marxistické příručky.
V knihách byly založeny výpůjční lístky Larisy Antipovové. Konce kartiček přečnívaly. Byla na nich uvedena adresa Larisy a dala se snadno přečíst. Jurij si ji opsal. Překvapilo ho podivné označení: „Kupecká, naproti domu se sochami.“
Hned na místě, jakmile se kohosi dotázal, se však Jurij dověděl, že označení „dům se sochami“ je v Jurjatinu stejně běžné jako v Moskvě pojmenování městských čtvrtí podle farností, nebo název „Na pětiroží“ v Petrohradu. Říkalo se tak tmavošedému domu ocelové barvy s karyatidami a sochami antických múz s bubínky, lyrami a škraboškami v rukou, postavenému v minulém století kupcem, který měl potřebu dávat na odiv své peníze a chtěl mít budovu pro soukromá divadelně - erotická představení. Nyní byl v domě se sochami městský výbor strany a na jeho zeď, kam se dříve vylepovaly divadelní a cirkusové plakáty pornografického ladění, se nyní vyvěšovaly dekrety a výnosy pro zlepšení údělu obyčejných lidí.
Antipovová bydlela na rohu Kupecké a uličky Na nové skládce.
„Juriji!“
„Lariso!“
„Co tu děláte? Jak jste se tu octl?“
„Postavte vědra na zem. Odnesu vám je.“
„Nikdy neuhýbám v půli cesty, nikdy neuhýbám od toho, co jsem začala. Jestli jdete za mnou, tak pojďte.“
„A za kým bych šel?“
„Já nevím.“
„Stejně mi dovolte, abych ty váhy přendal z vašich ramen na svoje. Nemohu přihlížet s prázdnýma rukama, jak se namáháte.“
Myslel si: v čítárně jsem srovnával náruživost, s jakou četla, se zápalem a elánem opravdového díla, s fyzickou prací. A vodu naopak zas nosí, jako když čte, lehce, bez námahy. A tato plavnost je ve všem, co dělá. Má to v sobě i křivka jejích zad, když se sklání, i její úsměv, který jí pootevírá ústa a zaobluje bradu, mají to v sobě její slova i myšlenky.
„Dejte mi ruku a pěkně poslušně pojďte za mnou. Musíme přes halu a předsíň, kde je tma a krámů je tu naskládáno až ke stropu. Vrazíte do nich a mohl byste si ublížit. Ale dříve tu byly složeny strojní pušky, náhradní díly do šifonérů, plamenomety, balíky s gázou, osvětlovací rakety, ruční granáty... Nyní jsou zde secí stroje, mlátičky, samovazy a samovary. Snad už nikdy, nikdy tomu nebude jinak, Juriji. Tak. To nejhorší bludiště máte za sebou. Tady už jsou moje dveře. Hned tu bude více světla. Pozor, práh, nezakopněte.“
„Užila jste si tehdy také svoje, že…“
„Že se ptáte! Co se tu dělo za bílých…zákeřné vraždy, motivované osobní mstou, vydírání, bakchanálie. Potom přeci jen revoluce dokázala vybojovat Jurjatin zpět a lidé se přestali strachovat o svůj život a měli také co jíst. Jenomže to štěstí trvalo jen jeden měsíc. Když přišli Češi, ocitl se celý Jurjatin v plamenech. Div jsme také neuhořeli. Nezastavili se před ničím; šibenice zřídili přímo na náměstí. Školu proměnili ve vězení a do nádražních budov svozili nakradené obilí, brambory, kukuřici. Z Galiulina se stalo veliké zvíře, které rozhodovalo o životě a smrti každého z obyvatel. Jakmile však Češi přestali Galiulina potřebovat, prostě jej odvedli do lesa a tam jej střelili do zátylku. Potom si ještě nasbírali houby, jako by se nic nestalo.“
„Ach Lariso…“
„…Juriji…já…ve mně…ve mně…vše … je mrtvé…nemůžu…nedokážu…lásko…“
Propukla v nezadržitelný pláč. Byl to nepřerušovaný, stupňující se pláč provázený potokem slz.
„…lásko……lásko…“
„…já vím… musím být silnější….nepoddávat se ničemu…už je to přeci pryč…všechno…už je dobře…“
„Ne Lariso, to jsem nechtěl říct. Na to nemám právo.“
„Jsem jen slabá ženská, válka mne vzala síly…oslabila mne…jiné lidi posílila, ale mě ne, Juriji. Jsem bezmocná……“
„Lariso…má Lariso…“
„…Fjodor Kljugin zvládl během celé té mizérie složit válečnou maturitu.. Pořád se tahal na frontě s knížkami. Nepřestal věřit, že to má smysl. Bílá smrt číhala za každým kmenem, pařezem, křovím, ale on se šprtal vzorečky a fyzikální poučky, kdykoli to bylo možné.“
„…jsou lidé, kterým jde dílo od ruky jedna radost, a tak zdánlivě jednoduše, tak snadno…ale Lariso, i pro tebe a pro mne, pro nás oba, bude v době, která nyní přichází, dostatek prostoru, každý z nás bude moci přiložit ruku k dílu, každého z nás bude zapotřebí, každý jeden z nás bude mít své místo v tomto míru…“
Ne on sám, ale cosi mnohem většího než on sám v něm štkalo a plakalo něžnými a jasnými slovy, světélkujícími v temnotě jako fosfor. Jejich láska byla veliká. Milující však nikdy nevědí, čím je jejich cit jedinečný. Okamžiky, kdy podoben závanu věčnosti zalétal do jejich lidské existence závan vášně, byly zároveň okamžiky, kdy objevovali a poznávali stále něco nového o sobě i o příštím životě.

Reagovať na správu

ELV1S (admirator fungis) 3.4.2008 21:08

noooo.... toto som dlho nečital....

Reagovať na správu

J. Č. mykológ, atlasár, moderátor 4.4.2008 01:25

Škoda, že príspevok nemá až taký závažný erotický obsah, že by ho bolo možné nahlásiť.

Frede a dúfam, že už máš nachystané červené trenírky, tielko, cvičky Jarmilky a buzolu. [101944] Všetci ťa s napätím očakávame v cieli. A nezabudni vziať do batohu zopár starších čísel Mateřídoušky, tie sa zídu na založenie ohňa na guláš.

Reagovať na správu

jánoš 2 4.4.2008 12:07

...náročné čítanie, kým som došiel na koniec, neviem , čo bolo na začiatku...Mimochodom Fredegare, kedysi si sa volal RSDr.Boblig, ak sa nemýlim, teraz si kpt.Minařík, tak sa už nejako ujednoť...

Reagovať na správu