Nahuby.sk

PODZEMKY

Ján Červenka

Znáte někdo bělolanýž – takovou tu hlízku?
Našel jsem ji před dvěma dny nedaleko Písku.
Špatně se ta houba hledá – roste z černé hlíny,
hledání je nekonečné - na to jsem já líný.

Dostal jsem já jednou absťák na podzemní houby,
zapékám je s bramborama – dávám je do trouby.
Když tu dávku nedostanu, bývám hrozně zlý,
má manželka o té mojí závislosti ví.

Proto jsem já přednedávnem dostal jeden nápad,
jeden z důvodů, proč stará přestala mne chápat.
Objednal jsem prase zase, aby houby hledalo,
manželka mne přemlouvala, ale mně to nedalo.

Děda Josef dostal balík velký jako svět,
bylo v něm to jedno prase, vážilo jak pět.
Děda bydlí přímo v Písku, kde ty houby rostou,
Ptal se: „Vnuku, co ty to máš za zálibu sprostou?!“

„Dědo, já jsem závislej na bělolanýžích,
zrovna teď jsem v strašných závisláckých potížích.“
Děda – ten je lysohlávkař, mně moc neporozumí,
to jak kdyby za ním přišel Junichiro Koisumi.

To se taky letos stalo, když dělal na zahradě,
zrovna chytal mandelinky a byl v dobré náladě.
Junichiro spoza plota zeptal se dvě věty,
A pak děda na tom místě spatřil čtyři květy.

První květ byl růžovej jako stará růžovka,
Druhý z nich byl podlouhlý – vypadal jak užovka
Třetí květ byl záhadný jako konec světa
No a z toho čtvrtého rázem byla Květa.

Můj děda má zážitků… to byste se divili!
Jeden z mnoha dalších bych rád řekl vám všem za chvíli.
Témou dne jsem přece já a houby spod hlíny
Závislý jsem od té doby, co jsem přišel z Číny.

Zhabali mi lysohlávky na letišti v Ruzyni,
výrok soudce zní moc skvěle – v tuto chvíli nevinný.
Podzemky jsou houby známé, ale taky legální,
legální je krásné slovo, které taky krásně zní.

A proč nebýt závislý na legálním zboží,
proč bych to nevyzkoušel - je to vůle boží.
Vybral jsem na podzemky někde poblíž Písku,
musel jsem teď rychle spolknout nějakou tu hlízku.

Prase jednu houbu našlo, tak jsem se tam podíval,
byl to Phallus – ochutnal jsem a pak jsem se doblival.
Po chvíli jsem s radostí políbil mé zvíře,
bělolanýž nalezlo - pod kořeny v díře.

Půlku jsem si odložil na nejhorší doby
a když jsem tu druhou snědl, upad jsem do mdloby.
Když jsem se z té mdloby probral, prase bylo pryč,
Co vám budu lidi říkat? Byl jsem z toho pryč.

Ještě jsem vám něco slíbil – historku o dědovi
jen mi, prosím, všichni slibte, že se o tom nedoví.
Jednou dělal smaženici z modrajících špiček,
Když je snědl, zapoměl, kde nechal z dveří klíček.

Kuchyň byla na konci prostorného příbytku,
zamykal se zevnitř – nechtěl mít domovou prohlídku.
Kdyby mu ty houby spatřil policista v talíři,
dostal by se téměř jistě to závažných potíží.

Protože ty klíčky neměl, musel se tam uživiti
Okolnosi pomohli mu, nemusel tam hladný býti
Třicet láhví litrových – vše ty stejné špičky,
půl roku se takhle živil, až našel ty klíčky.

I já klíčky zapomínám – to se v genech zaryje
závislost na houbách přenosná přes geny taky je.
To je vše co chci vám sdělit, vidíme se příště,
další téma bude zníti takhle: Já a klíště.

NEDEĽNÁ CHVÍĽKA POÉZIE (7/2006)